Dubajské princezny

Proč Dubajské princezny? Tak to vám začnu tak nějak podrobněji vysvětlovat ve svém deníčku, který bude mít i pokračování takže toto je nultý díl k seznámení a pak začnu číslovat.

Tak tedy psal se rok 1999 a já se zdárně připravovala ke zkoušce z dospělosti. Před písemnou maturitou nás přišel oslovit sám velký ředitel s jedním dost malinkatým přitloustlým hodně opáleným pánem, který když se usmál tak by jste si ho spletli s koněm. No co je na tom divného, že přišli k nám do třídy? No pozvali si ještě učitelku angličtiny. Tak asi už tušíte, že ten pán s velkými zuby neuměl česky.

Byl nám představen jako Mr. Marwan - majitel kavárny v Dubaji (Spojené arabské emiráty). Chtěl pro svoji nově otevřenou kavárnu servírky, které by tak trošku nezapadaly do již už tehdy nevšední Dubaje. Přihlásilo se nás tenkrát celkem 10 holek. Sliboval nám nádheré bydlení v penzionu pro ženy, dopravu do a z práce zdarma, pojištění k tomu a letenku tam a zpět domů zdarma. Smlouva měla být podepsána na 2 roky. Hodně také záleželo na tom zda dokončíme školu a odmaturujeme jinak opravky by jsme asi nestihli. No představa to byla krásná. Žít a pracovat v zemi kde je stále krásné počasí a bohatství a novota celého emirátu nás lákala. Hned jsme si zjišťovali veškeré informace o zemi a počítali jestli se nám to vyplatí a jak bude reagovat naše okolí nás ani ve snu nenapadlo. Jen jsem se zmínila doma o příležitosti a chudák celá rodina už mě předem odepsala, že skončím v harému u šejka a že mě nikdy neuvidí. Jak plynul čas tak jsme zdárně odmaturovali a jen čekali kdy se vyřídí víza. Mezitím jedna moje kamarádka a zároveň spolužačka, která se také přihlásila, tak využila kontaktu se svoji rodinou. Teta a strýc s celou rodinkou žili v Abu Dhabí na českém velvyslanectví. využili jsme jich k tomu, aby nám omrkli a vyfotili údajnou kavárnu a prověřili Mr. Marwana. To vše proběhlo a jen potvrdili to, že je to solidní obchodník a opravdu se jedná o práci, kterou nám sliboval.

Odmaturovali jsme poslední týden v květnu a oznámili svůj nadějný odlet do slunečné země. Jenže mělo to háček! Stále jsme neměli zařízené víza do země. Stále se to protahovalo. Dočkali jsme se až 11.8.1999 ten den bylo zatmění slunce a byl to opravdu chladný den. Z 10 dívek jsme odjížděli jen tři, protože přecenil své výplatní a pracovní nabídky. No i tak lepší tři než jen jedna. Stačilo sbalit si věci na dva roky a rozloučit se z rodinou. Takže hokejistická taška narvaná k prasknutí věcmi a odjezd na letiště. Měla mě vyzvednout kamarádka, ale čekala jsem a stále nikdo nepřijížděl a za hoďku a půl byl odlet. No už jsem počítala všechny svaté a říkala si, že jsem propásla tu skvělou životní šanci. Pak mého tehdejšího přítele napadla spásná myšlenka zavolat otci i když se s ním moc nebavil jestli by nás neodvezl? Odvezl nejen mě, ale dokonce navázal se synem i konverzaci. Teplice-Praha asi 40 minut cesty byl rekordní čas. Takže jsem stihla i let. Kamarádka dorazila asi 20minut ještě po nás, prý mě tam hledala. No uznejte, nemohla jsem čekat. Už tak to čekání a ten divný pocit v břiše z prvního letu a z neznáma.

Odbavení nemusím popisovat rozloučení s blízkými bylo uplakané tak jsme přešli přes ty pípací brány a já začla houkat. Tak a už mě nepustí dál mi blesklo hlavou! Naštěstí to byli jen přezky na botách, tak mě nechali jít.

Bylo před námi 8 hodin letu s ČSA a přemýšlení zda-li jsme raději neměli zůstat doma? Jen co jsme vešli do letadla, tak mi letuška suše oznámila vaše sedadlo je prosím v této řadě vedle tohoto pána. Byl to tlustej převoňenej Arab. No asi chtěli ať si už zvykám. Holky měli pohodlné místečko a vedle sebe jedno volné tak jsem si odchytla stevarda a poprosila ho zda bych si raději nemohla sednout k nim? Vyhověl mi. A tak začala naše cesta do Dubaje a proto nám začali říkat naši známí Dubajské princezny.