Dubajské princezny I.

Skončila jsem u nástupu do letadla a o nějakém tom zvyku na arabské domorodce již při vstupu do letadla. Ano ano bylo jich tam mnoho , protože letecká společnost se kterou jsme letěli byla jedna z mála, která měla přímé lety Praha - Dubai.

Ten stevard co mi umožnil sedět na sedadle vedle holek byl strašně milý a zároveň nás hned zaujal, protože není zvykem, aby vás v letadle přivítal stevard. No dříve se mluvilo jen o letuškách. Takže pánská společnost nás překvapila.

Byl to můj první let letadlem. Bylo to obrovské monstrum pro 300 lidí takže jsem si připadala taková malilinkatá. Holky mě hned vyzbrojili radou nebát se a žvýkat a žvýkat. Tak jsem i učinila. Letadlo vzlétlo a byl to celkem příjemný zážitek pozorovat jak se ta naše matička stověžatá zmenšuje a zmenšuje. Bylo před námi osm hodin letu a let někam co známe pouze z vyprávění nebo z fotek. Tak začla naše debata o tom jak si zkrátit ten čas v tom docela chladném letadle. Ještě, že jsme se doma pořádně oblékli i ten venkovní vzduch byl ten den až moc nezvykle na srpnové počasí chladný. Tak nám bylo celkem fajn. Jenže když se nehýbete tak vám i tak teplé oblečení nepomůže. V tom šel okolo můj zachránce před udušením od přeparfémovaného Araba. Ano byl to stevard - jmenoval se Petr. Nabídl nám deky a polštářek pro zpříjemnění cesty. Pak následovalo občerstvení a chvilka pro filmík. Sjela nám před oči obrazovka a pouštěli film " Zorro". No nás to moc nebavilo a Petr si toho všiml. Hlavně jsme byli podezřelé už jen tím, že v letadle plném Arabů sedí tři krásné české holky. Vrtalo mu hlavou proč nebo kam letíme. Tak si k nám přisedl a docela dlouho s námi konverzoval. Vzhledem k tomu, že jeho pravidelnou linkou byly lety právě do Dubaje tak nám dával cenné informace a kontakty na české kamarádky, které by nám mohli někdy pomoci kdyby jsme si nevěděli rady. Jana se hned chlubila tím, kde budeme pracovat a ukazovala Petrovi fotky a prostě jsme aspoň nějak zapomněli na to, že letíme. Měla ty fotky hezky uložené v takovém pouzdře, kde měla i veškeré doklady jako letenku, pas a vízum atd. No přeci jsme to nemohli dát do zavazadlového prostoru. Petr nám dal ještě pár upomínkových předmětů a oznámil, že za půl hodiny budeme přistávat. Tak nám ta cesta rychle díky němu utekla, že jsme si ani nestačili lehnout a trošku se prospat.

Přistání bylo hladké tak jsme zatleskali pilotům. No a následoval samotný výstup a krok do neznáma. Vždy mi každý říkal pravou holka pravou, tak jsem i učinila, ale to co následovalo mě opravdu dostalo. No následovaly schody, ale ten vzduch tak to byla síla. Tak má první slova zněla to bude asi od těch turbín přece! Jsme letěli takovou dobu. No přiletěli jsme asi ve dvě ráno jejich času. Vzduch měl teplotu asi 35°C. No následoval přistavený klimatizovaný autobus, který nás dovezl k hlavní budově, kde jsme měli projít kontrolou a vyzvednout si zavazadla. To co následovalo opět když jsme měli udělat pár kroků z autobusu do haly nečekal nikdo. Míša prohlásila " Ivet to nebude turbínou to je takové klima! Krutá realita!" No zasmáli jsme se tomu. Došli k divně vypadající dámě a začali vyndavat doklady. Naše letadlo dočerpalo palivo a mělo namířeno ještě do Bahrainu asi během půl hodiny tak nás překvapilo, že i obsluha z letadla vystoupila a neletěla dál. No nic vraťme se k té paní a k našim dokladům. Já a Míša jsme je zdárně vylovili z kabelky, ale Jana začala panikařit. Proč? No vysypala celou kabelu, ale pouzdro s doklady nikde. No už asi tušíte, proč jsem uprostřed příběhu vyprávěla o ukazování fotek. Ano prostě to pouzdro zůstalo v letadle, které momentálně rolovalo ke startu do Bahrainu. Takže jsme začali pobíhat po letišti a tak nějak naší ne moc slavnou angličtinou vysvětlovat, že její doklady zůstali právě v tom letadle. Za sklem už nás vyhlížel Mr. Marwan s naší angličtinářkou a říďou jako takový předvoj. Dorazili o týden dříve než my na takovou pracovní dovolenou. Takže koukali jak tam pobíháme a pořád něco hledáme.

Pak najednou začali vyvolávat Jany jméno. Tak nám zkameněl úsměv ve tváři. Ale vše dopadlo dobře. Petr a letušky vždy při výstupu pasažérů prohledávají ten prostor nad hlavami cestujících a náhodou tam našel to pouzdro z doklady. Jenže nechtěli ho k nám pustit tak ho musel odevzdat. No spadl nám kámen ze srdce, že se vše našlo a že jsme se konečně mohli jít k té podivně vypadající pani jít odbavit a dorazit také k těm co nás tam tak dlouho očekávali.

No uznejte, že takto by jste si to v životě ani naplánovat nemohli?

Zítra vám napíši o cestě do našeho obydlí pro příští dva roky strávené v této zemi slunce, parfému, ropy a zlata a ukřičených arabských dětí.