Dubajské princezny II.

Když jsme se konečně setkali s těmi co nás tam očekávali tak jsme hned vyprávěli jaký byl let a co se nám stalo po příletu, že nám to tak dlouho trvalo. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Jen Mr. Marwan kroutil hlavou, protože se mu vždy odpovědi dostalo jako poslednímu. No jo, než to úča přeložila tak vždy koukal. V tom je výhoda, že nám nerozumí, tak když si budeme potřebovat něco sdělit tak v češtině určitě rozumět nebude : )). Následovala cesta autem do našeho hotýlku v centru Dubajské metropole. V roce 1999 byla Dubaj městem s teprve se rozvýjejícím cestovním ruchem a začínali se zde stavět ty luxusní hotely. No prý bylo Dubaji 50let. Tak předtím tam pouze byla poušť a beduíni. V minulém díle jsem vám tam nechala foto nejznámějšího hotelu, který tou dobou dostavěli.

Projížděli jsme tedy městem, které je dost rozlehlé a buď jsme viděli staré domy a mešity nebo luxusní vily za zdmi. Silnice byli na půl rozdělané musejí se často opravovat vzhledem k tomu, že poušť na které je vlastně tento emirát stavěn se pohybuje. Takže neustále někde něco vylepšovali. Asi po půlhodině jízdy jsme dojeli do té luxusnější čtvrti Dubaje. Už při příjezdu nás zarazila přítomnost arabských domorodců na chodnících a děti lítaly jak zběsilí pořád sem a tam. Zastavili jsme u vysoké bílé zdi. Hned vedle byl obchůdeček u kterého zastavilo auto. Vyběhl prodavač a muž za volantem mu dal peníze. Prodavač se vrátil k autu i s nákupem a muž odjel. Jo tak takhle se dá také nakupovat. Představte si, že jdete do večerky a zatroubíte si a prodavačka vám to přinese až pod nos! No u nás by vám možná řekla pár ostrých slov a poslala by vás někam. Tak vraťme se k té zdi. Ano za tou dost vysokou zdí byl náš hotýlek - penzionek pro ženy kde budeme bydlet a žít po dva roky. Už před brankou nás zarazilo velké množství mazlavé hmoty na chodníku a miliony mravenců. Ta hmota byly rozšlapané datle, které rostly u nás před domem.

Když jsme vstoupily na dvůr za tu krásnou zeď, tak jak jsem říkala luxus v okolí nás mile překvapil, ale to co jsme měli obývat my tak to s luxusem nic společného nemělo. Byl tam přízemní domek a dvorek na kterém seděli dost opálení muži, kteří na sebe pokřikovali něco arabsky. No jeden lítal v takové dlouhé sukni tak jsme pochopili, že to je Ind. No měl to být ryze ženský penzion. Tak to nám hned sklesl úsměv ve tváři. Bylo nám vysvětleno, že ten muž v sukni nám pak bude dělat řidiče. Prý také bydlí v tomto domě, ale ten dům je rozdělen na dvě poloviny. No to ano dům byl rozdělěn na dvě poloviny zdí, která byla silná 5cm. A dveře se nedaly zamknout. Takže kdykoliv a kdokoliv se k nám mohl dostat. No vzbudili jsme v nich ihned zájem a nemohli se od nás odtrhnout očima. Dokonce se i přestali dohadovat. Domeček měl dva pokoje v každé polovině a v té naší polovině už ten jeden pokoj byl obsazen. Bydlela tam jedna filipínská slečna, ketrá pracovala doposud u Mr. Marwana. No ani nás nepozdravila, protože věděla že díky nám přišla o práci. Už tam nebyla potřebná, když jsme dorazili. Náš pokoj byl vybaven 4 postelemi s kovovou konstrukcí jako bývají ty vězeňské postele ( viz. film Přítelkyně z domu smutku) na nich matrace a něco čemu se říkalo polštář a povlečení. Žádné deky prostěradlo prostě nic. Za okny byly mříže malá klimatizace v rohu pokoje a velký větrák přidělaný ke stropnímu světlu, ale po zapnutí bylo zjištěno že nefunguje. Pokoj byl velký asi 5mx5m. Žádný stůl, židle a hlavně skříně kam by jsme mohli uložit své napěchované věci z tašek. No nebylo mi lehko, polil mě pot a chtělo se mi honem utéct pryč. Ale byly jsme utahané tak jsme řekli, že to vyřešíme ráno. Ještě že tam byla naše úča s řídou další týden, aby nám pomohli v začátcích. No oni si odjeli k našemu šéfíkovi domů spinkat a my zůstali v tomto opravdu nádherném hotýlku. Dveře od pokoje také nešly zamknout a měly z obou stran kliku takže spánku moc nebylo, protože černé myšlenky se nám honily hlavou. Po tak náročném dni a cestě jsem se chtěla jít aspoň osprchovat. No koupelna byla společná pro naši polovinu domku a byla tam vana, záchod a bidet. Vana byla plná studené vody. Nad vanou na šňůře vyselo cizí spodní prádlo a ponožky a v té vodě ve vaně plavali mravenci. Tak jsem tu vodu vypustila a vyrdhla vanu a radši šla v pantoflích do té vany abych si dala sprchu. No ale nečekala jsem, že když si pustím sprchu tak se opařím. Měli ohřev vody na střeše a bohužel v této již tak nové zemičce nepočítali s tím, že zásoba studené vody by jim také byla užitečná. Takže naštvaná opařená a vysílená jsem přeci jen usla na té ošklivé posteli. Ze spánku mě budila hučící klimatizace. Byla mi zima a to nemluvím o tom, že můj krk začal dost bolet.

Holky mě stále utěšovaly, že to snad bude lepší. Že když to prostě nepůjde tak můžeme jet pak s řídou domů. Ať to teda vydržím ten týden.

Kolem poledne si pro nás přijeli. Vzali nás na projížďku po městě za světla, ale byli jsme předem upozorněny, že kraťasy a sukýnečky a trička bez rukávu tu nejsou přípustné. Tak jsme se šli opět převléknout. No lovit a přehrabovat se v tašce narvané k prasknutí byla docela legrace. Nejhorší bylo vylézt ven. Venku byl den a denní teploty v srpnu dosahují 50°C ve stínu. No okamžitě jsme se nejen orosili, ale prostě jsme byli skrz naskrz mokré zpocené a špatně se nám dýchal ten těžký vzduch. Nastoupili jsme do auta. To mělo pro změnu zase klimatizaci. Tak to šlo pořád do kola. Orosit schladit orosit schladit. Šílenost. Přesně v pravé poledne začal někdo vyřvávat a všichni kolemjdoucí padli k zemi. Proč? No začala modlitba a ten kdo nestihl zajít do mešity tak se modlil tam, kde zrovna byl. Jen ten náš šéf to tak nebral. Byl to muž ze Sýrie a ty prý nejsou tak pobožní. Dojeli jsme opět do centra, kde jsme vystoupili a jak jsme již znali z fotek tak nás zavedl do té kavárničky kde budeme pracovat. Tam už na nás čekala filipínka, aby nám ukázala jak to tam funguje. Byla to příjemná slečna. Kavárnička byla na hlavní třídě a byla krásně vybavená a hrála všemi barvičkami. Později dodám fotečku.

No a aby jsme mohli začít pracovat jsme museli podstoupit lékařské vyšetření. Díky mě se toto vyšetření prodloužilo o 3 dny. Brala jsem antibiotika a kdyby z krve zjistili nějaké stopy prášků tak by mě vyhostili ze země. Holky mi poděkovali! No ale aspoň jsme nemuseli hned pracovat a mohli poznat okolí. Poznali jsme i šéfovo byt. Byl ubytován ve vysokém domě s ochrankou, která hlídala vstup. Na střeše měli bazén. Jeho byt byl opravdu luxusní. Proti tomu v čem nás nechal bydlet? No začali jsme řešit to, že potřebujeme skříň a stůl+židle. Strašně se divil proč to potřebujeme? Že to nikdy nikdo po něm nechtěl. Tak jsem mu suše oznámila, že my nejsme nikdo. Jel s námi pak na nákup do dalšího emirátu Ajman. Tam nám koupil deky, žehličku a něco na vytírání, protože tam nikdo neuklízel a byla na zemi dlažba tak aby se dalo uklidit. Ale pořád měl nějaké kecy.

Odevzdali jsme mu pasy, prý aby nám mohl zařídit nějaké ID karty ( u nás občanky). Že prý než řída odjede, že nám je vrátí zpět. Tak to už ve mě cukalo vše co se dalo. Rady všech zněly hlavně nedávejte pasy z ruky!!! Kdyby tam nebyl říďa a úča tak by jsme je nedali a letěli by jsme obratem domů. Další den byl tedy za námi a nás v koupelně opět čekala vana plná vody. Tak to už mě vytočilo a šla jsem se optat té filipínky proč tam pořád napouští tu vodu? No nechávala ji tam vychladnout, aby pak neměla tak horkou koupel. AHA tak já jí to vypustila a ona byla naštvaná.