Dubajské princezny III.

Tak abych navázala tam kde jsem skončila. Vypouštění vany! No s tím jsme se teda domluvili, že už jí to vypouštět nebudeme a že ona zase bude respektovat to, že když se vykoupe tak tu vodu vypustí, aby jsme se večer mohli mi také osprchovat. Kupodivu souhlasila. Našimi dalšími spolubydlícími byli i muži a ti věčně vysedávali venku na dvorku a něco hlasitě rozebírali. Když jsme si chtěli něco ukuchtit tak jsme museli do kuchyňky přes ten dvorek. No kuchyň společná byla v ještě horším stavu než ten pokoj s koupelnou dohromady. No děs hrůza.

Dorazil k nám říďa s účou na návštěvu a začali s námi probírat to co se děje a to co se bude dít. Tak já taková výřečná již po maturitě tak už mě nezajímalo co řeknu a jak to řeknu. No ředitel si velice vychvaloval naše ubytování a prý proč si neustále stěžujeme. Asi mu nedošlo, že v tomhle prostředí s mřížema za okny a bez stolu a židle a skříní se opravdu nedá tomu říkat bydlení. Tak jsem mu řekla ať si tu zůstane místo mě, když je tak chytrej a tak se mu tady líbí, že já pojedu domů s nimi a nebudu tu zůstávat. Byla jsem rozhodnutá, protože jsem se opravdu strašně trápila tím, že jsem tam odkázaná na nějakého Inda, který mě odveze do práce a zpět a bydlet v posteli dva roky mě tedy nenadchlo. Den utekl jak voda a my šli opět spát. Další den jsme měli volný protože já stále nemohla jít na ty testy a to vyšetření. Tak jsme si řekli, že vyjdeme na ulici a zkusíme taxi a pojedeme je překvapit k nim domů. No jo ale to byla perlička, protože jsme si ani jedna nepamatovali kam máme jet natož jak se jmenuje naše ulice, takže jsme se ztratili. Jediné vysvobození byl ten náš coffee shop jak jsme tomu říkali.

Třikrát denně se venku rozléhalo jak z amlplionů to jejich modlení. To bylo děsné. Venku napadnutí do toho zpěv toho muslima. A všichni na nás civěli jako kdyby neviděli nikdy blondýnu nebo ženu, která není tak tmavá jako oni. Ano byli jsme neustále středem pozornosti.

No a přišel konečně den D kdy jsme mohli už jet k lékaři. Čekali jsme v čekárně asi půl hodiny pak nás odvolali za plentu a tam nám sestřička měla odebrat krev. Jo to by ještě šlo, ale já mám panickou hrůzu už od malička a tak při pohledu na cizí sestřičku, která vám nerozumí a ještě by mi měla vzít krev? No nakonec mi ji  vzala, ale tu modřinu co mi tam nechala tak tu bych si mohla dát do rámečku.

Zařídily se ID karty a my mohli nastoupit do naší práce. Pracovní doba byla 8hodin ranní a odpolední. No jenže problém byl v tom, že ta filipínka odcházela a my byli jen tři? Bylo nám řečeno, že zítra dorazí jiná dívka a ta bude sloužit s námi a že my se rozdělíme na dvě a dvě. No to je sice hezké jsme mu řekli, ale tak to nám nikdo takto neřekl, že se pak vlastně budeme potkávat jen v posteli v pokoji nebo v předávání služby! No bylo toho na mě moc a čím dál tím víc se vše komplikovalo a něco se řešilo a vlastně nic se nedodrželo tak jak mělo.  Říďa s účou si vychutnávali pěknou dovču a my makali a žili v otřesných podmínkách. Když jsme večer dorazili domů tak nás tam čekala "skříňka" a stůl a dvě židle. No jen jsme se usmáli. Proč? Byli jsme tam tři tak si asi budeme sedět na klíně! A jedna skříňka pro tři ženy? Výsměch. Kam jsem se to proboha dostala.  Druhý den nám tedy dal ještě jednu skříň a jednu židli. Zaplaťpánbůh aspoň za to. Stejně se nám tam nic moc nevešlo, ale lepší než nic.Jo a opravili nám větrák a kliku do koupelny nám dali zamykací, aby se nám teda nic nestalo, když jsme si stěžovali. Jenže nedomysleli to že zámek byl přidělán do chodby takže jste se vlastně zamknout nemohli to spíš by mohl někdo zamknout vás taky by jste tam mohli pěkně dlouho ztvrdnout v té koupelně.

Večer měli naši spojenci odlet tak jsme je šli vyprovodit na letiště a bylo nám přislíbeno, že dostaneme zpět naše pasy než odletí. Jo už byli v letadle a naše pasy nenávratně někde v sejfu v kanceláří šéfa. Bohužel pro nás, protože nám je nechtěl jen tak vrátit. Prý až skončí kontrakt. Jo díky fakt moc dobrý! Spojenci pryč, pasy pryč a my ve vězeňském pokoji s Arabama na dvoře. Se divím , že mi nehráblo?

Dokonce jsem tak brečela a úpěnlivě prosila moji rodinu, aby mi sehnali peníze na letenku zpět domů, že kamarád kvůli mě prodal auto aby mi ji mohl koupit. Ale holky mě umluvili ať to zkusíme a že když to prostě nepůjde, že nám pomůžou příbuzní na konzulátě v Abu Dhabí.

Fotečka je z našeho pokoje, ale to již jsme měli aspoň deky a polštáře. A tak trošku jsme si to přestavěli.