Dubajské princezny IV.

Na obrázku je vyfocen náš coffee shop. Jak už jsem psala hrál všemi barvami a byl docela málý a pěkný. Měl i terasu a obrovské modro-žluté deštníky, aby na hosty nepražilo sluníčko. Popisovat vám práci servírky v kavárně asi nemusím, ale měli tam své specialitky jako arabskou kávu speciálně vařenou v džezvě. Co to je? To je speciální nádobka do které dáte kávu cukr a vodu a vše se vaří a pak hned celé naleje do hrnku. Pak jsme dělali koktejly. Husté ovocné s mlékem. Mojí specialitou byla horká čokoláda. Také jsem tam pak časem na ní nalákala pár štamgastů. No co vám budu povídat chodili k nám skoro pořád stejní zákazníci tak jsme si je pojmenovali. Třeba "jednička" seděl vždy u stolu číslo jedna, "čokoláda" tak ten měl rád moji čokoládu, "ital" vždy ve stejnou dobu proběhl okolo naší kavárny a vypadal jak ital a večer vždy přišel na capucino, "brejlička" - měl roztomilé brýle a vždy chtěl vyzkoušet nový koktejl, "právník" - cestou do práce se stavil na kávu přesný jak hodinky a pak na cestě z práce také. Jmenoval se Anas a díky němu a jeho kamarádovi jsme se pak dostali ze země zpět do čech, ale tohoto vyprávění se dočkáte později. No jak vám píši lidé si nás oblíbili a chodilo jich čím dál více a strašně rádi si s námi chtěli povídat. No holky sice moc ukecané nebyly, protože si myslely že neumějí tak dobře anglicky aby konverzovaly, ale nepochopili to, že čím víc mluvíte tím více se toho naučíte.

Vraťme se k našemu prvnímu týdnu stráveném v Dubaji. Dorazila nová filipínka - Annabell a aby nevěděla, že třeba mluvíme o ní tak jsme jí nazvali Anča. Byla to milá malinkatá holčina. Zřejmě i dost chytrá, protože vždy měla odpověď. Ale ty ruce? No byla úplně levá. A já s ní schytala službu. Vzala si pantoflíčky na jehlovém podpatku vysokém minimálně 7cm. A v tom chtěla lítat po place. No byly dny kdy byl opravdu frmol. No děs a hrůza tak jsme jí doporučily aby změnila boty. Prostě v tom nikdy nemohla nikam dojít. Ale byla sranda. I ta komunikace byla celkem v pohodě. No a za další týden dorazila jěště jedna holčina z filipín - Ingrid. Jo taky dostala přezdívku Igen. Takže Anča s Igen měli společné služby a my tři české holky také. Ale pak napadlo našeho šéfa nám udělat rozpis, aby jsme byli promíchány. Tak jsme souhlasili,ale pod podmínkou, že nám nechá společný den volna. PÁTEK. Aby jsme mohli trávit aspoň chvilku společně a společně poznávát zemi. V práci se toho moc nedělo. Práce a zase práce sem tam problém s tím, že nevěděl jak se co dělá tak jako hoteliérky jsme mu museli radit. Dalo se to zvládnout.

Rozdíl v práci vlastně nastal, když jsem se více skamarádila s Igen. Probírali jsme vše možné. Mě se totiž líbilo jak se zdokonaluji v angličtině. A narazili jsme na problém výplata. Za stejně vykonanou práci a vlastně filipínky měli stejné podmínky s ubytováním jako my, tak s výplatou na tom byly teda úplně jinak. Jak? No např. my měli 500dolarů měsíčně a oni dostávali 250dolarů. No nebylo to fér vůči nim. Tak jsme udělali schůzy se šéfem a dali mu co proto, protože jsme nechtěli takovouhle diskriminaci. Ty holky celé své výplaty posílaly rodičům a jim nic nezbývalo a i tak to bylo strašně málo. No byl problém. Šéfovi se nikdo nikdy nepostavil a to už v začátcích remcal proč chceme židle a stůl. Tak jsme mu řekli, že nejsme žádné takové co si myslí. A že pokud bude takto pokračovat, že přestaneme pracovat. No tak holkám přidal. To jste neviděli ty jejich očíčka jak jim svítily. Byli šťastné. A pořád nám děkovali. Byli to super holky a zasloužili si to.

V kavárně nás navštěvovaly naši štamgasti denně. Denně si dávali to stejné a byla pohoda. Jednou tam zavítal pár muž a žena. Snažili se lámanou angličtinou si vybrat dort a kávu. Tak si vybrali a jak jsem jim ho donesla ke stolu tak jsem zaslechla jak se mezi sebou baví česky, že nevědí jak si říct ještě o to. Tak mě v srdíčku trošku zahřálo a když jsem jim na stůl položila kávu a oni poděkovali anglicky tak jsem začla plynou češtinou " klidně jestli si nevíte rady jak to říci tak tady není problém to říci i česky" no málem jim vypadla čelist jak byli překvapeni. Reakce byla, že tak daleko od své rodné země nečekali, že by je v kavárně obsluhovala Češka. No chvilku jsme si povídali a pak odešli. Byli tam na dovolené. Aspoň měli doma co vyprávět.

Do kavárny zavítal i jeden typicky oděný arab. Hubený s turbanem na hlavě. Usadil se ke stolu uvnitř kavárny a holky na mě hned běž tam, se na tebe tak hezky směje. Tak jsem přišla ke stolu a říkám "marhaba" což je arabský pozdrav. A on na mě " ahoj jak se máš?" no tentokrát spadla čelist mě. Jako kdyby se v Čechách narodil tak plyně to řekl. NO měl v Dubaji cestovku co pořádala výlety do pouště a pracovala pro něj jedna Češka Jitka. Žila v Dubaji už nějaký čas a byla tu i provdaná. Dal jí na nás kontakt a tak jsme získali průvodce po tomoto emirátu a měla auto tak jsme i dost ušetřili za taxíky.

Jezdili jsme s ní na různé výlety a nákupy a do Mamzar parku, kde byla pláž jen pro hotelové hosty a nebylo tam tolik vlezlých Arabů. No protože jsme jí vyprávěli zážitek z naší první návštěvy u moře. Náš první den volna strávený u moře začal tím, že jsme řekli Pepovi - to byl ten Ind náš řidič a jmenoval se Joseph, aby nás zavezl k tomu novému hotelu co je nejznámější v Dubaji. Ukázali jsme mu fotku. No to ještě nebyl otevřen a tak pláže kolem něj byly volně přístupné. Tam jsme trávili celý den a pak nás k večeru zase vyzvedl. Bylo to i dost daleko od našeho bydliště. A těch místních co tam bylo a viděli bílé ženy v bikinách tak jak jsme se třeba jen šli naložit na okraj mořské vody tak hned byli u nás. Nechávali si max. 2m odstup a jak jsme popošli tak oni taky. Byli jak ocáskové no děs. Tak po tomto zážitku jsme se zařekli, že tohle mít nemusíme. Ale hotel byl nádherný a moře krásně průzračné a mělo nádhernou teplotu.