Dubajské princezny XI.

Naše pracovní nasazení nám vydrželo 4 měsíce. Náš šéf nám neustále něco zakazoval a nedovoloval. Prostě dělal nám ze života tam peklo. Nelíbilo se mu, že jsme nezávislé ženy a máme svůj názor. A to nemluvím o tom, že celou tu dobu jsme byli bez našich pasů!!! Ano měl je stále u sebe a odmítl nám je vrátit. To jeho věčné brblání a zakazování nám prostě už hodně vadilo, tak jsme se rozhodli, že to ukončíme, protože to nemělo cenu se nechat ponižovat a být tam jak ve vězení. A také se blížily vánoce a nový rok 2000. Začalo se nám stýskat po domově. Mělo to háček! Museli jsme si koupit letenky sami. Takže jsme šéfovi měsíc před tím než byl plánovaný odlet oznámili, že končíme a že už nás dále nebude urážet a ponižovat. Nehledě na to, že nám slíbil určitou mzdu a z té jsme vždy viděli jen 3/4. Vždy si vymyslel nějaké srážky. Přitom my jsme mu tam zavedli slušnou klientelu a zvedli tržby.

Letenky jsme si zamluvili na 11.12.1999. Zaplatili a jak bylo ve smlouvě i dodrželi výpovědní lhůtu jeden měsíc. Pro zmínku naše zkušební doba byla 7 dní a výpovědní lhůta měsíc. Nestandartní vím, ale respektovali jsme to.

Náš šéf chtěl, aby jsme mu naše letenky odevzdali a že nás sám pak doprovodí až na letiště i s pasy. Asi spadl z višně, když si myslel, že mu dáme naše letenky na které padl náš celý měsíční plat!!! Nejen, že nám nezákonně zadržoval pasy, ale ještě chtěl naše letenky. Ne ne ne. Dále jsme pracovali a když se konečně blížil datum našeho odletu tak začal dělat šéf ještě větší problémy. Nechtěl nám dát výplatu. Vyměnil fabku od vrat od domu. No co! Tak jsme zavolali klukům a přespali u nich pak jsme se telefonem domluvili s Ančou a Igen, že nám otevřou, aby jsme si mohli zbalit naše věci. Zabalili jsme si vše a kluci pronajali jeden byt nedaleko letiště. Tam jsme všichni byli do našeho odletu.

Dokonce jsme dostali i naši výplatu, ale pasy nám stále nechtěl vrátit. A to už to ve mě pěkně začínalo vřít. Zavolala jsem tedy Anasovi. Vylíčila jsem mu všechno co se stalo a proč tak náhle mizíme. S ochotou si mne vyslechl a chtěl mi pomoci jen se to nedalo udělat hned, protože už byl večer. Tak nás vyzvedl druhý den ráno a odvezl nás k soudu, kde na nás čekal jeden jeho kolega, který nám měl pomoci. Jeli jsme dál na "Labour office" - něco podobného jako je u nás pracovní úřad. Tam se nás asi po hodinovém čekání ujala jedna úřednice. Nejdříve začala arabsky a náš kamarád nám tlumočil do angličtiny. Pak když zjistila, že by to bylo rychlejší vše projednávat v angličtině tak i ona začala mluvit anglicky. Dostali jsme snad milion otázek a my dali milion odpovědí. Nelíbilo se jí, že nedodržujeme smlouvu, ale pak pochopila jednání našeho šéfa a souhlasila s námi. Jediná naše nevýhoda byla v tom, že jsme mu tu výpověď nedali písemně! Neustále mu volala a on to nezvedal. Tím si jí hodně rozzlobil a tak napsala písemnou pozvánku k tomuto úřadu i pro něj. Chtěla znát názor obou stran. Nechala mu tu pozvánku doručit do vlastních rukou a naštěstí ji dostal a tak přišel za dva dny na tuto schůzku. My tam byli také i s naším kamarádem. Samozřejmě mluvili zase jen arabsky a tak jsem je požádala zda by se v naší přítomnosti mohlo mluvit anglicky aby jsme věděli i my co o nás říká. No moc se mu to nelíbilo a prostě neustále mlel dokola tom, že jsme porušili smlouvu a že prostě nám ty pasy nedá. Odešel z úřadu a víc se už neukázal. Nám také neodpovídal na telefony. Tak naše přidělená úřednice nám dala poslední radu. Obrátit se na policii.

Šli jsme tedy na policii a zase vše bylo na mě. Asi po půlhodině si mě zavolali do kanceláře. Tak jsem zaťukala a vešla. Pán se na mě netvářil zrovna přívětivě. První otázka zněla. Jste z Ruska? Já na to nejsem, jsem z Čech z Teplic. No najednou se z morouse stal usměvavý pán. A spustil tu svou jo jo tam to znám tam jezdíme s otcem do lázní. Vyzval mě ať se posadím a začnu mu povídat, proč jsem zavítala na policii? Tak jsem mu vše dopodrobna povyprávěla a myslím si, že i nebýt toho, že jsme z Čech a že znají naše lázeňství tak bych takový úspěch neměla.

Začala telefonní komunikace. Náš šéf, ale bohužel nezvedal telefon. Zkusila jsem mu tedy zavolat ze svého mobilu. Kupodivu to zvedl! Hned jsem ten telefon předala policistovi a on na něj spustil arabsky a zřejmě mu vysvětloval naléhavost situace. Jediné co totiž na ně platilo bylo to, že pokud už je jednou udáte na policii tak se dostanou na černou listinu a ta bude všem na očích a to zřejmě náš šéf nechtěl. Tak po skoro týdenním dohadování jsme se sešli za přítomnosti policie a naší úřednice naposledy na Labour office a tam se rozhodlo o naší budoucnosti. Zrušili nám pracovní víza a dostali jsme na rok zákaz vstupu do země. S tím, že nám šéf vrátí naše pasy a my můžeme odletět. Pokud by tak neučinil, tak by nám musel proplatit naše letenky. Ty letenky byly rezervovány na 11.12. a my museli neustále měnit datum odletu a tak jsme konečně stanovili poslední den a to bylo 16.12.1999. Ten večer asi kolem 2hodiny ranní jsme měli být na letišti za policejní eskorty, aby jsme opravdu odletěli, ale stále to mělo jeden háček. Jaký? Pasy! Ano stále jsme je neměli v ruce a tudíž jsme se nemohli jít odbavit. Tak jsme zase žhavili telefon, kde jsou naše pasy? Prý už na cestě. Do odbavení zbývala hodina a u vchodu se objevil jeden asistent Mr. Marwana a předal nám naše pasy. Takže jak se říká za pět minut dvanáct se objevil.

Odbavili jsme se a když už jsme konečně procházeli tou branou odkud už vlastně jdete rovnou do letadla tak teprve v tomto okamžiku mi spadl kámen ze srdce, že odlétáme a jsme v pořádku.

Nikomu bych nepřála takovýto zážitek zažít. Také to bylo pro mě ponaučení, že sice dobrodružství to bylo, ale nemít přátele a nebýt svá tak tam jsem možná dodnes a jsem jak vězeň.

Na druhou stranu jsem ráda, že jsem poznala spoustu nových lidí a kamarádů a i ty špatné zkušenosti a zážitky byly k něčemu dobré. Takovou školu života nezažije každý.