Dubajské princezny XII.

A na fotečce je vidět mé taneční umění z oázy číslo jedna s Ahmedem naším kamarádem. Opravdu to byla švanda a ani špeky jsme na to nepotřebovali. Ale jak sami jste někdy viděli tak s nimi je to jednodušší, tak proto se netrapte s nějakým tím kilem navíc.

Naše břišní tanečnice teda nic moc kila navíc neměla, ale vrtět se uměla pěkně.

Tak o čem Vám mám dneska napsat?

Jednou jsem pod deníčkem měla reakci od už přesně nevím od koho, ale byla tam otázka co na to rodiče?

Rodiče? To je kapitola sama o sobě. Měla jsem celkem rušné dětství. Brácha se narodil když mi bylo skoro 10. Tak byl jak se říká vymodlené dítě. To když jsem se narodila já tak táta utekl z porodnice a neukázal se tři dny, protože si myslel, že nejsem jeho :). No a také mi to dával pěkně sežrat neustále. Ve 14 jsem začala chodit o víkendech na brigádu k  tetě do restaurace a zároveň to byla průprava pro moji školu - Hotelovku. Tak jsem makala a v týdnu chodila do školy. Když mi bylo 18 už jsem to nevydržela a prostě se na svoje narozeniny sbalila a odstěhovala. Kam? Záchrana mi byla babička. Proč jsem se odstěhovala? Táta začal podnikat a prostě veškerý vztek si vybíjel slovně na mě. Nechtěl abych u tety přespávala, když jsem tam měla pracovat i další den a ještě chtěl vždy 100,- na benzín, že mě tam odvezl.  No bylo to sice hezké, ale nepraktické, když jsem vydělala 200 a 100 odevzdala. Nikam jsem nemohla chodit ani na disco s holkama, proto mě lákalo vše zakázané. Tak jsem se rozhodla prostě odejít. Mamku to ranilo hodně, ale pochopila to. Já jen nechápu jí jak s ním může stále být. Po mém odchodu si vybíjí vztek táta na bráchovi. No a to jsem před sebou měla ještě rok a půl školy. Hotelovka tenkrát byla na pět let. Půl roku jsem bydlela u babičky a pak jsem poznala jednoho kluka a bydlel nedaleko mé školy a navrhl mi se k němu odstěhovat. Tak jsem to přijala a měla jsem aspoň ušetřeno za cestovné.

Rok uběhl jak voda a byl to můj poslední ročník a jak jsem již psala na začátku tak během písemné maturity se ukázal Mr. Marwan. Mě to tou dobou už s tím klukem neklapalo, ale byl na mě tak fixován, že by si dokázal ublížit. Tak jsem nevěděla jak z toho pryč a toto mi přišlo jako taková záchrana a zároveň spása a poznání něčeho nového a pak při pozdějším uplatnění i velké plus.

No a nejhorší to bylo oznámit to mamče! Ta nade mnou spráskla ruce a stejně věděla, že si půjdu vždy tou svou cestou, protože jsem vodnář a jak jsem se dočtla o svém znamení z mnoha rozborů tohoto znamení tak jsem ctižádostivá, umanutá a originální a vždy dosáhnu všeho čeho budu chtít. A přesně to mamka věděla a tak jí nezbylo než zase proplakat pár nocí a myslet jen na to dobré a né na to špatné. Já tomu moc nepřidala tím, že jsem odtamtud volala jak je to hrozné a tak. Takže vím, jak jí asi bylo, ale přežila to a myslím si, že ještě pár takových ran ode mě dostala ještě několik.

Proto se jí za vše co jsem jí kdy způsobila omlouvám, ale víš maminko že jsem silná osobnost a že vždy se z toho dostanu a veškeré překážky vždy přeskáču. Jen se divím sama sobě co vše mi život připravil a co mi ještě připraví? Snad už nic snad už mě čeká jen to dobré a já budu moci jen poskakovat a né přeskakovat.

Maminka teda Dubaj přijala jako moji volbu a útěk opět od všeho co mi nebylo příjemné. Partner mě totiž podváděl a neustále dělal jak mě miluje.

Táta ten se mnou od mého odchodu z domu nemluvil a vždy když přijížděl domů tak já odcházela, aby jsme se nepotkali. Ani na letiště mě neodvezl odvezli mě cizí lidé. A když jsem potřebovala peníze na letenku zpět domů tak mi také odmítl pomoci. Řekl mi, když jsi se do toho jednou dostala tak se z toho dostaň zase sama. Kamarád prodal auto, to už jsem také psala a chtěl mi poslat peníze, ale pak jsem teda zůstala. No a z letiště mě také domů nevezli naši, ale rodiče Míši. Přijela jsem k našim a tátu viděla po skoro dvou letech a jediná jeho slova byla kolik jsi si vydělala? Kdy nám zaplatíš účet za telefon? Jo, že já tam radši nezůstala! Pak jsem se vrátila po vánocích zpět k babičce, která mi poskytla zase azyl.

Tak to by bylo tolik k obavám rodičů. A mé sparťanské výchově jak já tomu říkám.