Dubajské princezny XIII.

Opět začnu fotečkou. Tak je tam opět moje maličkost trošku jsem se přikrčila abych nebránila ve výhledu na našeho oblíbeného manažera, ten ve žluté košili (jmenoval se Sha) baru v clubu kam jsme chodili za zábavou.A samozřejmě jsou tam i Míša s Janou na fotečce.

Jeden další zajímavý fakt jsem zjistila. Kohokoliv jsem potkala a dala se s ním do řeči tak byl každý manažer. Pak už jsem se lidiček radši ani neptala.

Další postřeh byl, že jsem nikde nepotkala psa. Vůbec tam snad nežijí, ale kočky ano a víte jak se řekne arabsky kočka? " pseina" legrační co? Psy neznají, ale kočce říkají pseina. Já byla Fitna takže jsem pro ně byla blázínek co se pořád smál, když nebyl zrovna důvod k pláči.

Kamkoliv jsme ve městě zavítali, tak jsme vždy potkali někoho známého, protože ta naše kavárnička byla v centru Dubaje a chodila tam většina lidí. Hlavně se spíše rozneslo, že tam pracují jiné dívky než Filipínky a tak je dovedla zvědavost. Někteří byli rádi a někteří už nikdy nepřišli. Byli dny kdy jsme se opravdu celých osm hodin nezastavili. Neustále dělali koktejly nebo kávu. Nejhorší na té kávě bylo, že jsme museli každou vařit zvlášť, protože vždy se našel někdo kdo chtěl s cukrem nebo bez cukru. Málokdo si dával presso nebo horkou čokoládu.

Nejlepší byl Ital, když proběhl okolo a zamrkal těma svýma modrýma kukadlama a pak osprchovaný a krásně navoněný přišel na capuccino. Dávala jsem si vždy záležet na správné pěně. Byl k sežrání škoda, že jsem ho nevyblejskla. V té době teprve digi fotáky začínaly a tak jsme fotili jedním a vždy nechali vyvolat film a podělili se o fotečky. No a vyfotit si každého známého byl nadlidský úkol. Ale toho jsem si vyfotit mohla! Sakra! Když jsme se pak takto znali a občas si popovídali tak jsem z něj dostala i pár informací a dal mi svoji vizitku a telefonní číslo pro případ potřeby. No nevyužila jsem číslo, ale on mi již několikrát volal do Čech, když už jsme byli zpět. Bohužel pak po nějakém čase vždy vše odezní a kontakty se zpřetrhají nebo se čísla změní.

Dál jsem byla celkem dlouhou dobu v kontaktu s Anasem a když se pak vrátil do Sýrie k rodině tak komunikace ustala.

Yasir potkal Ingrid a ta mu ochotně dala moji adresu a tak mi před asi rokem přišel dopis. Bylo to milé, že i po takové době na mě myslí. Poslal pár aktuálních fotografií. Je jak jinak manažerem v jedné automobilové firmě.

Po našem návratu z Dubaje to nebyly ani tři měsíce, když jsem se náhodou potkala s Janou a Míšou na jedné discotéce. Tam mi oznámili, že odlétají za dva dny zpět do Dubaje. Udělali si nové pasy a kluci co tam na ně čekají jim zařídili práci. Tak já nechtěla dělat jak se říká to páté kolo u vozu a zůstala jsem teda zde v Čechách.

Míša se asi po třech letech vrátila nadobro z Dubaje domů. Už tam nikdy neodjela a minulý rok se vdala za arabského tlumočníka pro Araby přijíždějící k nám do lázní a má nyní půlročního synka.

Jana, tak ta žije v Dubaji dodnes a po pár neuspěšných láskách si konečně našla tu pravou také v Dubaji a vdávala se zde v Čechách. Pracuje stále v Dubaji a do Čech zavítá jen když se jí chce. Její sestra totiž žije ve Švýcarsku a táta si našel mladou přítelkyni tak má nový život, tak ji vlastně nic nechybí a proto nemá potřebu se vracet.

O Dubaji si jen občas vyprávím s klienty a nebo na netu vidím jak se mění. Ráda bych tam opět zavítala. Finanční možnosti mi to zatím neumožnily.

Myslím si, že tato zkušenost mi i dost pomohla v práci s klienty a oni jsou rádi, že je někdo neodsoudí za to z jaké kultury jsou. Někdy mi ale přijde, že naší zemičku úplně zneužívají ke svým hříchům což by asi ve své zemi nedělali. Jejich noční život se podepsal na mých kruzích pod očima. Ale brzy pochopili, že by se měli vracet až úplně k ránu, když už jsem vzhůru a někdy jako omluvu za probuzení nebo vyrušení z bdění přinesli něco k zakousnutí. Jednou jsem o půlnoci dostala zmrzlinu politou karamelem a posypanou oříšky jindy zase kebab. Jo jsou to prostě zlatíčka. Už teda mě osobně nic nenosí, protože díky nenadálé rodinné situaci jsem musela toto místo vyměnit za časově přijatelnější pozici ve firmě, ale stále se mi jich pár ještě ozve a rádi si se mnou promluví. Dokonce jsem byla jediná komu neustále na recepci stáli Arabové. Jeden tu byl na léčení skoro už 5 let a uměl i dobře česky a se mnou komunikoval v angličtině, jen když přišel jiný Arab a chtěl říci jen mě něco tak to raději řekl česky. Posílali jsme si písničky do tří do rána na mobilech a stáhl si do mobilu i fotku moji dcerky. Ta ho úplně uhranula svoji krásou prý. Odjel do Lybie ke své rodině a chlubil se tam s ní. Prý si počká až z ní vyroste žena.