Dubajské princezny XIV.

Vždy jsme se snažili prožívat vše společně nebo chodit tak nějak vždy spolu, kdyby se náhodou něco přihodilo nebo aby té jedné nebylo líto, že to také nezažila nebo se třeba nevyfotila.

Nejlepší byly společné večery s klukama s Emiliem a Yasirem. Vyzvedli nás buď v práci nebo doma a jelo se někam do kavárny kde bylo venkovní posezení a objednali dvě šíši ( vodní dýmky). Vždy jiný tabák, prý aby jsme ochutnali všechny možné druhy. A těch teda je! Nejvíce mi chutnalo jablko a růže. Také hodně záleží na rozpálení uhlíku, protože když je moc žhavý tak mě to vždy úplně dusilo. Tíživý pocit v krku. Fujky!

U toho jsme vždy vedli debaty a vyprávěli si různé zážitky. Nejlepší na tom všem bylo, že jsme se tím vlastně pořádně naučili konverzovat v angličtině.

Když jsme nejeli na šíšu, tak jsme jeli třeba na pláž na noční koupání v krásně teplé noci. Jo prostě takové krásné klima to bych si mohla dopřávat každý den.

Pro mě vždy byli nejlepší večery v clubu s Kennem. Chtěla bych ho tolik vidět a zjistit jak se změnil jestli zestárnul aspoň trošku? Přeci jen mu už je 48. No a taky bych chtěla slyšet jeho krásný charismatický hlas . Jeho nádherné oči a ten osobitý styl. Prostě takový chlap jak má být a já ho potkám zrovna na konci světa a ještě mi nebylo souzeno se s ním už nikdy potkat. Škoda, že pošta pro tebe nesprostředkovává taková setkání i z jinými lidmi z jiné země. Je sice i ženatý, ale prostě bych měla takový ten tlak v srdci a pocit štěstí, že ho po letech vidím a cítím jeho přítomnost a to, že jsme spolu měli nějaké soukromé zážitky. Aspoň jsem měla jednou v životě chlapa, kterého jsem nemusela o nic žádat. Udělal by pro mě vše co mi na očích viděl. Snídani do postele mi přinesl také za celý můj dlouhý či krátký život také jen on. Probuzení krásnou melodií a pusinkou a voňavým pečivem pod nosem tak to je moje milé dámy chlap, kterého by měli klonovat. Hned bych si ho doma nechala. Teď se ani kytky nedočkám. SAKRA!

Dost bylo Kenna.

Tak zase trošku o jiném chlapíkovi. O kterém? Také chodíval k nám do kavárny a říkali jsme mu "Brejlička". Brejlička proto, protože měl rozkošné brejličky a lá Lennon a vždy si přivedl své kamarády " horkou čokoládu" a ještě pár dalších, ale ty jsme si už nepojmenovali ty tam nechodili tak často. Jednou měl do Dubaje zavítat Lionel Ritchie a Brejlička měl dva lístky na jeho koncert. Pozval mě, ale byl v tom háček! Měla jsem službu a holky mi záviděli, že nepozval i je a tak si to se mnou nevyměnili. No škoda mohla jsem naživo vidět Lionela a mohla jsem ho požádat o autogram. Nestalo se. Ale jednu protekci jsme měli. Když jsme chodili do Mamzar parku se koupat, tak jsme zjistili, že Brejlička tam pracuje jako takový plavčík a půjčuje lehátka na pláži a prostě nám je půjčoval zdarma jinak se museli platit. My teda nemuseli a ještě nám je donesl až na místo, tak on u nás zase pro změnu dostal kafčo zadara. Pořádek dělá přátele.

Pak tu byl "jednička". Uhlazený chlápek v saku a krásným úsměvem na tváři. Sedl si vždy ke stolu číslo 1 a dal si vždy kávu bez cukru a Evian vodu. No kdyby byl stůl 1 obsazen tak by odešel a vrátil by se později. Pak jsme již vychytali jeho dobu kdy k nám chodil tak jsme vždy radši usadili hosty jinam. Jednou mě pozval na rande do hotelu u kterého stojí v životní velikosti několik zlatých soch velbloudů a jejich beduínů. Dala jsem si zmzlinový pohár a on jako obvykle kafe. No popovídali jsme si a pak mě odvezl zpět. Teda to bylo nejšílenější co jsem kdy zažila. V autě měl nefunkční klimatizaci a ještě jsme si neměli moc o čem povídat byl takovej nijakej. Na pohled krasavec, ale uvnitř prostě nic. Tak jsme to pak omezili jen na to kafe u nás v kavárně.

Jednoho dne se za námi vydali i naši spolužáci z hotelovky. Míra a Martin. Míra byl vlastně partner Jany z Čech. Jenže tam se to nesmělo provalit, že má Jana jiného přítele. Teda Míra se to neměl dozvědět. Přijeli nejen na kukačku, ale chtěli tam také začít pracovat. Ale strávili tam skoro 3 týdny a nic nesehnali, prostě muži tam nebyli tak žádoucí jako ženy. A hlavně by nebyli tak finančně ohodnoceni. Tak se pak sbalili a jeli domů. Aspoň se tam rozkoukali a my jim ukázali vše, co jsme také díky klukům a Jitce tam poznali. S novými zážitky a bohužel zklamaní odjížděli zpět do naší rodné země.

Jednou se také v naší kavárně vynořili dva celkem pohlední týpci. A hned spustili svoji plynulou češtinou a mířili si to rovnou ke mě. Ahoj a jak se ti vede a hned mě fotili tak jsem trošku nechápala. Pak teda se posadili dali kávu, teda obyčejné presso né ten zabijácký arabský speciál. A já se s nimi pustila do konverzace. Hlavně mě zajímalo jak vědí o mě a holkách a jak věděli, že nás najdou právě zde? Po hodině obklik z nich vyšlo, že pracují a dost často jsou v kontaktu s mým tátou a ten jim vše řekl. Oni si prostě udělali dovolenou v Dubaji s tím, že ten jeden z nich měl v Abu Dhabí otce, který zde pracuje již asi 5 let. Tak měli takový nápad, že mě zkontrolují a udělají foto pro naše doma, aby věděli že jsem v pořádku. Bylo to příjemné zpestření opět.

No tak jsme my osamělé tři holky z Čech teda až tak osamělé nebyli. Vždy nás někdo navštívil. Ať to byl Petr - stevard nebo kluci z Čech nebo holky co pracovali pro Emirates airlines nebo Jitka. Nuda teda nebyla zaručeně.