Dubajské princezny XIX.

Právě jsem o víkendu hledala mailovou adresu na Anase(právník) abych se s ním spojila po tolika letech, když už tu tak líčím to svoje trápení s úřady a komplikacemi na úřadech v Dubaji. Našla jsem skoro tisíc odkazů jak je to uznávaný právník v Sýrii a dokonce tam bylo i pár foteček. Dříve nosil knírek a teď už ho nenosí, ale je stále stejný jak si ho pamatuji. Bohužel ani jedna mailová adresa nefunguje. Všechny mé poslané pokusy jsou nedoručitelné. Budu se snažit dál. Nevzdám to. Přeci jen i po nějaké době se lidé scházejí nebo kontaktují. Nikdy se nezapomíná na přátele.

Nebýt Anase tak se z Dubaje nedostaneme a možná bůh ví jak by jsme skončili? Anabell s Ingrid tam tenkrát zůstali sami a lidé jak se dozvěděli, že už tam nepracujeme, tak přestali chodit a tudíž kavárnička na Al.Rigga street zkrachovala. Bylo to opravdu tím, že jsme odjeli? Nebo to bylo tím, že šéf neuměl v tomto podniku podnikat? Anas už tenkrát pracoval pro dost velkou firmu v oblasti práva a měl docela dost vlivných přátel.

Nikdy jsem si nemyslela, že takto dopadneme a budeme se dohadovat na úřadech a prosit policii o pomoc. Naš český konzulát v Abu Dhabí by přišel v úvahu až v té nejkrajnější nouzi. Byl to dost krutý týden dohadování se o pasy a výplatu a ubytování. No nevím proč, ale jsem možná i trošku vděčná za tohle, protože jak se říká " v nouzi poznáš přítele" , tak opravdu jen ti dobří přátele s námi zůstali a pomáhali nám v tom neustálém čekání a dohadování a s překladem a s ubytováním.  Vlastně nám pomáhali skoro všichni, které jsme znali a kterým na nás záleželo. A jelikož jsou všichni strašně přátelští a rozdali by se pro druhé tak to byla jejich přirozenost a dělali to por jejich vnitřní uspokojení, že pomohli lidem.

Mám doma kufřík s uzamykatelným otevíráním, tak přišla nějaká vzpomínková krize a našla jsem tam všechny dopisy a přáníčka a prostě to co jsem si schovávala ze svého pobytu v Dubaji. Je toho tolik, že jsem se až sama divila. Některé mi připomněly hezké chvilky tak i trošku slziček se vyloudilo na mé tváři a některé mě rozesmály.

Vzhledem k tomu, že už nečte mé deníčky tolik lidiček, tak už nebude další pokračování.

Budu psát jen už o něčem jiném abych se měla kde vypovídat. Staršně mi to uleví na dušičce. Děkuji Všem, kteří si mě četli a přidali do svých oblíbených deníčků a i já vás čtu jen nějak nereaguji z důvodu, že většinou Vás čtu v práci a nemohu se přihlásit na seznam, tak nemohu přidávat komentáře jen hvězdičkuji a to tak, že všechny Vaše příběhy jsou krásné a dávám plný počet.