Dubajské princezny XV.

Výlet do Sharjah (šarža).Emirát sousedící s Dubají. Je vlastně 7 emirátů.

1. Dubai

2. Sharjah

3. Ajman

4. Abu Dhabí

5. Fujairah

6. Ras Al Khaiman

7. Umm Al Quwain

V Sharjah bydlel Yasir s Emiliem. Yasirovo maminka byla učitelkou v autoškole. Yasirovo tatínek byl jak jinak než manager v jedné firmě. A jak jsem již psala tak jsme byli pozvané k nim na oběd. Byli původem z Pakistánu. Kůltury a odlišná místa původu se hodně lišily a rozlišovaly jak a kdo co vyznával a jaké oblečení používají a hlavně v kuchyňském umění. To Pakistánské jídlo bylo plné kari a obravdu bylo bohaté na maso a hodně zeleniny a kari rýže jakou prostě tady ani tak dobře neudělám. Jídlo mělo snad 5 chodů a co jsme si nandali na talíř to jsme museli sníst. Bylo to opravdu zajímavé a také hodně pálivé. No při dostatku pití jste pak tu pálivou bolest ani necítili.

Yasirova sestra se nás pak ujala a půjčila nám své sárí - oděv pro pakistánské ženy. Bylo toz nádherné barevné látky krásně příjemné na dotek a jak nám to slušelo ani nemluvím! Jen ta fotečka nějak chybí. Neměli jsme foťák sebou. Škoda já vím.

Po tak náročném obědě jsme dostali ještě zákusek. Zmrzlinu a pustili nám i jejich hudbu pro asi doladění atmosféry. Prostě jedním slovem nádhera.

Pak nás kluci vzali do hotelu ze kterého byla přístupná a ohraničená pláž pro hosty, ale i pro příchozí  z venku. Přeci jen tam nebyl cestovní ruch na takové úrovni jako v Dubaji. Opravdu každý emirát má jinou barvu písku a moře bylo v Sharjah plné korálů. A mušle se válely úplně všude. To v Dubaji jsme nenašli jedinou mušličku. Tak tady jsme sbírali jak divé. Nádherné se potápět a pozorovat tu barevnost korálů.

Uvelebili jsme se na pláži a užívali si sluníčka a klidu bez zvědavců, které uchvátilo to, že Míša je blondýnka a naše nezakryté tváře. Tuto idylku přerušilo stmívání a náš návrat do pracovního týdne. Bylo to zajímavé takto strávit den jen lenošením a ještě poznáním něčeho nového.

Opravdové přátele si člověk vytváří dlouho, ale tito kluci nám věnovali svůj čas a představili nás své rodině a ta se k nám neotočila zády, ale zároveň byla ráda že nás poznala.

Je i zajímavé jak perfektní angličtinu kluci používali, protože jak jsme si mysleli tak většina se učila anglicky až od určitého času a ten divný přízvuk vždy byl poznat. U nich, ale ten přízvuk nebyl. Tak to byl Emilio a Yasir. Naši průvodci po krajích a kavárnách a klubech a kinech a plážích a společníci prostě k pohledání. Kamarádi, kteří zůstávají. A to mi připomíná napsat jednomu z nich a procvičit si psanou angličtinu.