Dubajské princezny XVI.

Šejkovo rezidence.Je krásné jak se všude stavějí nové a nové mrakodrapy a vedle nich občas stojí takový krásný bílý dům či residence. Jen ta naše residence co jí říkali domov tak byla šedivá, špinavá a prostě taková jako kdyby tam vůbec nepatřila.

Náš "hotýlek" v srdci arabského emirátu byl jedna velká díra bez fungujících věcí. Větrákem počínaje, pračkou konče. Nebo si myslím, že spíš jsem asi jako Drnda.domácí a ta technika mě nemá ráda. Vždy když jdu do obchodu tak buď pípám i když né moji vinnou nebo nejde načíst kód.

Když jsme na začátku našeho pobytu v Dubaji jeli do Ajmanu nakoupit věci pro život, tak jsme si koupili i termosku na čaj. No a prostě pořád nějak divně smrděla a voda se dostala i za tu plastovou nádobku a já ji chtěla vypláchnout  a utřít jenže jak jsem otevřela dno, tak mi celý termo vnitřek vypadl do umyvadla roztříštil se na milion kousíčků. Všichni se lekli a hned přiběhli se podívat co se stalo? Jojo prostě asi levé ruce nebo den BLBEC? K tomu nás ten samý den opustil opět větrák, ošidili nás v supermarketu o 10 dirhamů, což bylo asi 100Kč, marně jsme hledali funkční zásuvku v pokoji na uvaření čaje. Prostě se na nás ten pokojík nějak domluvil, že bude stávkovat. Taxi nás odvezlo vždy tam kam jsme nechtěli asi jsme vždy řekli něco špatně. No byl totiž pátek 13. Tak proto se děli takové podivné věci? Jo asi to tak funguje po celém světě :)).

Na naše pánské osazenstvo jsme si také zvykli a oni už na nás nekoukali tak divně jako první den. Dokonce jsme si zvykli i na Pepovo divnou lámanou angličtinu a sukni, kterou ze sebe sundal jen když nás vozil do práce. Zase jednu výhodu to mělo asi pro něj! Nemusel nosit spodky. A měl větrání.

Mohamed to byl druhý obyvatel naší chatrče, tak ten vždy ráno zmizel a vracel se až večer. Po nějaké době se pak objevil u nás v kavárně a obsluhoval u sladkostí a u té ošklivé lepivé "baklawy". Přeci jen když přišli jen pro zákusky, tak my většinou lítali po kavárně. Prostě jsme to pak nestíhali a tak Mohamed začal pracovat s námi. Byl tak trošku ťuňťa. Neuměl moc anglicky a tak o to větší sranda byla, když chtěl něco říci a neuměl to.

Asi po měsíci jsme museli ještě jednou na kontrolu k doktorovi a měli jsme odevzdat vzorek moči a i stolice. Vyfasovali jsme nádobky a měli to odevzdat. No nikomu se zrovna nechtělo jít na záchod. Jediný kdo mohl tak to byla Anča a tak jsme se domluvili, že do každého kelímku dáme trošku stolice a vyčůrat se už byla maličkost. No pak nám došlo, že jestli jí v tom něco najdou tak to najdou u všech. Tak jsme se pak smáli ještě asi týden než přišly výsledky. No vše bylo v pohodě. Naštestí!

Jo naše Anča ta byla číslo. Měla takový jemňoučký hlásek jak holčička a když se začala culit tak jí ve tvářích vyskočily dolíčky a očí se jí zúžily na minimum.

Ingrid měla zase široký úsměv a její droboučké tělo by odvál vítr klidně. Byla staršně chytrá, ale neprůbojná jak jsem již psala.

Jak píši tak v našem hotýlku bylo dost veselo, když byla celá parta pohromadě.